Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
HELLOWEEN jsou rozjetá lokomotiva, která se žene plnou parou vpřed i přes to, že mnohdy pod kolejemi chybí pražce nebo dokonce i koleje samotné. Je to spolehlivý stroj, který každé dva tři roky vychrlí oblaka nového materiálu. Oblak většinou zůstává pozadu, až je větrem zcela rozptýlen. Jenže čas od času se jim podaří vypustit takový kouř, který je vidět přes celý horizont a v paměti zůstává celá desetiletí. Sice většina tvorby tohoto stroje na heavy metal mizí nenávratně v minulosti, svou kvalitu si ale drží. Heavy či speedmetalovému světu dali několik milníků, jenže tahle kapela nespí na lóži ze sedmi klíčů a pokračuje neúnavně kupředu. Logicky to čas od času nějaký článek jejich sestavy nevydrží, občas se soubor otřese poněkud více. Současná parta se nicméně zdá být stabilní.
Ke třicetiletému výročí vydání prvního alba si nadělili aktuální nahrávku. Avšak oproti jejich oslavě čtvrtstoletí v podobě „Unarmed – Best Of 25th Anniversary“ novinka není ničím originální ani netypická. Vlastně je to jen další řadové album, které časem zmizí za již zmíněným horizontem. S vydáním „7 Sinners“ jako by kapela chytla druhý (v jejich případě spíš šestý či sedmý) dech. Dle mého soudu to bylo nejlepší dílo od „The Dark Ride“, nicméně i následovník byl pořádně našlapaná nahrávka, dle některých ohlasů i lepší než „7 Sinners“. Jeden by očekával, že dojde k delšímu vydechnutí, ale to Michael Weikath a jeho parta nemá ve zvyku. Tentokrát je však znát, že tlak na nové album byl větší, než potřebná dávka tvůrčího potenciálu.
Na „My God-Given Right“ najdeme pár slušných písní, jejichž rukopis je nezaměnitelný. Jde o obě singlové skladby, „Battle´s Won“ a „My God-Given Right“. Obě stojí na chytlavé melodii, která svou uvolněností a zpěvností vyvolává vzpomínky dobrých dvacet let nazpátek v čase. V podobném uvolněném duchu pokračuje i „Stay Crazy“ a „Lost In America“. Zajímavé je, že více jak polovinu skladeb má na svědomí Andi Deris, včetně parádní „The Swing Of A Fallen World“, která na albu září vnitřním temným světlem. Je v ní cosi naléhavého, ponurého až teskného. Zcela se vymyká z nahrávky, která je svým pojetím spíš plytce povrchní. Za zmínku ještě stojí „Creatures In Heaven“, která je vlastně typickou skladbou kapely z posledních několika let, jenž se na tomto průměrném albu docela vyjímá. A dál? Tak nějak nic, spousta vaty. Materiál, který sice není nějak nepříjemný nebo mizerný, jen zcela nevýrazný a nezáživný.
„My God-Given Right“ se nepovedlo. Album je vnitřně nekonzistentní, je to spíš sbírka různorodých nápadů, které se k sobě moc nehodí, ale díky precizní studiové práci to jakž takž drží pohromadě. Polovina skladeb jen tak prosviští okolo hlavy, aniž by zanechala nějakou paměťovou či emocionální stopu. Veskrze průměrný materiál, bodík navíc dávám čistě jen za „The Swing Of A Fallen World“.
HELLOWEEN splnili normu a pro další dva tři roky mají klid. Pár slušných věcí, ale jinak nemastné neslané. Po předchozích dvou deskách výrazný propad dolů.
1. Heroes
2. Battle's Won
3. My God-Given Right
4. Stay Crazy
5. Lost In America
6. Russian Roulé
7. The Swing Of A Fallen World
8. Like Everybody Else
9. Creatures In Heaven
10. If God Loves Rock 'n' Roll
11. Living On The Edge
12. Claws
13. You, Still Of War
Nech robím čo robím, ten Derisov hlas je mi nadmieru doslova nesympatický a až rušivý. Občas si to v dobrej nálade pustím popri práci a surfovaní na Nete, ale dobrá nálada okamžite upadá . Akože nejaký singel alebo vypalovačku som ochotný pustiť si hocikedy, aj srdce podskočí od radosti, ale celý album NIE. To krákoranie, ach jaj.....
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.